Ploučnice
není moc na očích. Vytéká z pod
Ještědu, cestou naplní dvě rybníky a regulovaným
korytem se stále znovu prorve svojí dávno
překonanou skalní průrvou. Do této chvíle
ještě minula Stráž pod Ralskem
s proslulou chemickou těžbou uranu. I ona nechala stopy
v sedimentech Ploučnice a na jej březích. V období
intenzívni těžby nesla sebou nuklidy doprovázející
uran a především při záplavách je ukládala
ve svých mokřadích. Vím, že kontaminace není
vysoká, ale měl by to být důvod proč se vyhnout
chemický těžbě kdekoliv a kdykoliv v budoucnu.
Pak
chvíli teče romanticky: skalní
průrva, vesnice s roubenkami, břehy lemované vrbami.
Podařilo se nám „cvaknut“ taky tady, ale stále to
byla příjemná cesta. Kvůli zdržení jsme
propluli Mimoní bez zastavení a za ní to začalo.
Prvým lednicím jsme ani nechtěli věřit. V dalších
meandrech jsme spekulovali, jak se dostávají přes
předchozí zákruty a větve těsně nad vodou. Odpověď,
že jde o řadu „inteligentní“ bílí techniky
jsme přijali s neblahým úsměvem. O ostatním
odpadu asi nemá cenu moc psát. Ještě od povodní
jsou ním poseté louky.
Na
vodácké stránky, které doporučují
Ploučnici jako řeku romantiků, jsem doplnil, že to musí
být hodně otrlí romantici. Byly jsme taky svědky
jedné manželské krizi, kdy manželka po Xtém
ponoření se v meandru práskla pádlem o
hladinu a utekla spět do civilizace.
S
množstvím popadaných stromů jsou horní meandry
Ploučnice splavné jen s obtížemi a je vhodnější
zvolit raděj nějakého obojživelníka
než kanoi, která chodit po břehu moc neumí.
Vyčistit
řeku je řešení, které se nabízí jako
první. Co je s tím spojené si umím
představit (po záplavách jsem pomáhal při
úklidu Berounky). Spousta vyloveného odpadu, který
teď třeba někam umístit. Náročná organizace
práce. Bezpečnost lidí při akci, ochranné
prostředky. Nejde to bez peněz a bez spolupráce s obcemi
a s povodím řeky. Vyčistit řeku však není
spásné řešení do
budoucna. Obce v jej okolí potřebují strategii
jak zamezit divokým skládkám a jak zbavit svých
obyvatelů nadrozměrných odpadů, které mají
problém někam umístit. Sběrný dvůr tady není,
a co nejde spálit, čeká na větší vodu.
Z diskuse
vyplynulo, že Ploučnice není sama, které v krví
teče špína – zmínka padla o Metují a
slovenském Hrone. Určitě jich je daleko víc.
Naberu
trochu sil a znalosti a budu se snažit, aby alespoň Ploučnice
dostala spět krásu, která ji patří.